píšu Ti z Vlhké díry, z toho města prokletých.
Vím, že jsi hrdý na mě, že jsem tady a určitě bys tady chtěl být také, ale je to jiná bitva, než jsme si představovali. Bráníme tady ten náš DIV SVĚTA a přitom bychom tu barabiznu nejraději sami zbořili, jen kdybychom potom mohli jít zpět domů. Teď asi nechápeš, proč něco takového vůbec říkám, ale věř mi - je to tady jiné, než jsme kdy spolu v bitvách zažili.
To jsme hrdě bojovali a bránili vesničany. Tady na této bitvě však již nic hrdého nevidím. Když jsme zde přišli, byli jsme plní nadšení. Tolik vojáků se tady sešlo. Bylo tady snad celé vojsko z království Tornád. A někteří i odjinud. Jejich řeč byla jiná, některé jejich erby jsem ani nepoznal, ale všichni se sešli bojovat za stejnou věc - DIV SVĚTA. Tolik nás tady bylo a naše chuť bojovat byla obrovská. Měli jsme pocit, že naše armáda je neporazitelná. Teď už cítíme všichni jen jediné - HLAD. Každý den nás tady umírají tisíce a není to útoky nepřátel. Umíráme tady hlady. Nejdřív jsme na hradbách vyhlíželi každou dodávku jídla, ale je nás tady tolik, že to ani náhodou nestačilo. Snědli jsme všechno, co bylo v tomto prokletém městě alespoň trošku k jídlu. Když už nebylo co, tak jsme začali jako hyeny požírat mrtvé. Je jedno, jestli to byl nepřítel nebo spojenec. Teď už sežereme všechno co se dá. Čekáme na každou bitvu, ale né proto, že by jsme chtěli porazit nepřátele. My je chceme prostě sníst - zabít a pak sníst. A každý, kdo padne z našich spolubojovníků, skončí stejně. Všichni, co jsme tady, jsme kanibalové. Už se zato ani nestydíme. Prostě chceme přežit, dodávek jídla je stále míň a míň. Nejhorší ale je, že už se zabíjíme i mezi sebou. Pamatuješ Octavia Chlastuse, bojoval s námi v mnoha bitvách. Toho zabili v noci před několika dny. Když jsem se ráno probudil, už na něm hodovali jako supi. Když jsem to viděl, udělalo se mi strašně špatně, málem jsem omdlel, ale kdyby se to stalo, asi by zabili i mě. Teď už nedokážu ani spát. Bojím se usnout, už bych se taky nemusel probudit.
Věř mi bratře, jestli je na zemi peklo, tak je to právě zde. Dokonce jsem rád, že jsi v bitvě u Nightwish ztratil paži. Jen proto jsi neskončil v tomto městě prokletých. Jsem rád, že mám dceru a ne syna. Bál bych se, že také skončí v podobné bitvě.
Drahý bratře, ať už tato bitva skončí jakkoliv, já se nejspíš nikdy nevrátím. Je to asi poslední dopis, který ti odsud mohu poslat, ani nevím, jestli se zvěd s listy odsud dostane. Když přišel hladomor zabíjeli jsme nejdříve všechny koně, takže legáti a slídiči přišli o své kopytnaté miláčky. Někteří zkoušeli své koně bránit, ale nebylo jim to nic platné. Buď je prostě odtáhli pryč, nebo je také zabili. K transportu vzkazů již zbyli jen zvědové.
Bratře, neříkej prosím mé ženě nic o tom, co se tady děje. Jednou se prostě dozví, že jsem tady zemřel. Jen bych chtěl, aby si pamatovala toho, kým jsem býval a ne to, co se tady ze mě stalo. Přiložil jsem i druhý dopis, ten ji prosím předej a víc ji neříkej.
Sbohem bratře
Flavius Maximus, setník 6. kohorty 3. legie pretoriánské gardy
Vím, že jsi hrdý na mě, že jsem tady a určitě bys tady chtěl být také, ale je to jiná bitva, než jsme si představovali. Bráníme tady ten náš DIV SVĚTA a přitom bychom tu barabiznu nejraději sami zbořili, jen kdybychom potom mohli jít zpět domů. Teď asi nechápeš, proč něco takového vůbec říkám, ale věř mi - je to tady jiné, než jsme kdy spolu v bitvách zažili.
To jsme hrdě bojovali a bránili vesničany. Tady na této bitvě však již nic hrdého nevidím. Když jsme zde přišli, byli jsme plní nadšení. Tolik vojáků se tady sešlo. Bylo tady snad celé vojsko z království Tornád. A někteří i odjinud. Jejich řeč byla jiná, některé jejich erby jsem ani nepoznal, ale všichni se sešli bojovat za stejnou věc - DIV SVĚTA. Tolik nás tady bylo a naše chuť bojovat byla obrovská. Měli jsme pocit, že naše armáda je neporazitelná. Teď už cítíme všichni jen jediné - HLAD. Každý den nás tady umírají tisíce a není to útoky nepřátel. Umíráme tady hlady. Nejdřív jsme na hradbách vyhlíželi každou dodávku jídla, ale je nás tady tolik, že to ani náhodou nestačilo. Snědli jsme všechno, co bylo v tomto prokletém městě alespoň trošku k jídlu. Když už nebylo co, tak jsme začali jako hyeny požírat mrtvé. Je jedno, jestli to byl nepřítel nebo spojenec. Teď už sežereme všechno co se dá. Čekáme na každou bitvu, ale né proto, že by jsme chtěli porazit nepřátele. My je chceme prostě sníst - zabít a pak sníst. A každý, kdo padne z našich spolubojovníků, skončí stejně. Všichni, co jsme tady, jsme kanibalové. Už se zato ani nestydíme. Prostě chceme přežit, dodávek jídla je stále míň a míň. Nejhorší ale je, že už se zabíjíme i mezi sebou. Pamatuješ Octavia Chlastuse, bojoval s námi v mnoha bitvách. Toho zabili v noci před několika dny. Když jsem se ráno probudil, už na něm hodovali jako supi. Když jsem to viděl, udělalo se mi strašně špatně, málem jsem omdlel, ale kdyby se to stalo, asi by zabili i mě. Teď už nedokážu ani spát. Bojím se usnout, už bych se taky nemusel probudit.
Věř mi bratře, jestli je na zemi peklo, tak je to právě zde. Dokonce jsem rád, že jsi v bitvě u Nightwish ztratil paži. Jen proto jsi neskončil v tomto městě prokletých. Jsem rád, že mám dceru a ne syna. Bál bych se, že také skončí v podobné bitvě.
Drahý bratře, ať už tato bitva skončí jakkoliv, já se nejspíš nikdy nevrátím. Je to asi poslední dopis, který ti odsud mohu poslat, ani nevím, jestli se zvěd s listy odsud dostane. Když přišel hladomor zabíjeli jsme nejdříve všechny koně, takže legáti a slídiči přišli o své kopytnaté miláčky. Někteří zkoušeli své koně bránit, ale nebylo jim to nic platné. Buď je prostě odtáhli pryč, nebo je také zabili. K transportu vzkazů již zbyli jen zvědové.
Bratře, neříkej prosím mé ženě nic o tom, co se tady děje. Jednou se prostě dozví, že jsem tady zemřel. Jen bych chtěl, aby si pamatovala toho, kým jsem býval a ne to, co se tady ze mě stalo. Přiložil jsem i druhý dopis, ten ji prosím předej a víc ji neříkej.
Sbohem bratře
Flavius Maximus, setník 6. kohorty 3. legie pretoriánské gardy
(od Learos)
Žádné komentáře:
Okomentovat